První cesta

Psal se rok 2014 a já jsem potkala svého tehdejšího partnera. To úplně nezní jako začátek jachtařské lásky, ale byl. Na seznamce měl fotku z lodi a mezi koníčky jachting, což mě zaujalo. Ptala jsem se, jak se dá dělat takový koníček v Čechách, když nemáme moře a tak jsem se dozvěděla, že se dá půjčit plachetnice na moři. Michal totiž pravidelně jezdil se svými kamarády do Chorvatska a na Balt.

Hned v dalším roce jsem měla možnost přidat se na takovou dovolenou na lodi právě v Chorvatsku. Přiznám se, že jsem se sice hodně těšila, ale zároveň jsem měla spoustu obav. Co si zabalit? Jak ta loď vlastně bude velká? Jak přežiju s v podstatě cizími lidmi týden na uzavřeném prostoru?

A jo, bylo to náročné. Když jsme hned první večer zůstali na noc na bóji a nejeli na břeh, tak jsem byla nesvá, překvapená, rozladěná. Nakonec jsem si ale našla to, co mě bavilo. Za ten týden jsem se naučila jachtařskou hantýrku, protože my prostě nemůžeme říkat věcem obyčejnými názvy, ale pro okno se používá “lukna”, pro prkno sloužící k výstupu a nástupu “pasarela”, pro nárazníky je výraz “fendry” a tak dále. Taky jsem se naučila, jak ovládat plachty a pracovat s lany. Ale to byla jen ochutnávka a začátek.

Pro další rok jsem si vymínila, že v Chorvatsku už jsme byli, tak co takové Řecko. A tak moje druhá plavba v roli člena posádky proběhla právě v Řecku, kdy jsme vyrazili na kouzelné Kyklády. A já už pak věděla, že nezůstanu jen u toho být posádkou.

Kapitánské zkoušky

V lednu 2019 jsem pak složila svoje první jachtařské zkoušky a to konkrétné VMP – Vůdce malého plavidla, abych mohla i já vzít svoje kamarády na české přehrady a vlastně jakékoliv “sladké” vody. Tahle kartička mě totiž opravňuje k řízení lodi, která není delší než 20m. V tomto případě nemusíme řešit výkon motoru nebo plochu plachet, prostě jen tu délku lodi.

A jelikož jsem už dlouho věděla, že se chci stát kapitánem i na moři, tak jsem ještě předtím absolvovala kurz na lodní radiovysílačku VHF u skvělé Katky Staňkové . Každá mořská plachetnice totiž má vysílačku a je dobré s ní umět zacházet (ve skutečnosti je povinností, aby v posádce byl člověk, který má úřady vydané oprávnění pro zacházení s touto vysílačkou).

V roce 2019 mě pak čekaly dva týdny na Forštovic rodinné plachetnici GAIA na jihu Peloponésu a první Tetris sailing flotila na moři v Chorvatsku. Tehdy už jsem začala plánovat, s kým bych vyrazila do Skotska na kapitánský kurz. Sehnala jsem kamarády do posádky, domluvila se s jachtařskou školou Go West Sailing, domluvila instruktora, termín, koupila si letenky a pak přišel Covid. Do Skotska se letět nedalo a tak se celá akce odsunula tak nějak na neurčito.

Do zahraničí se dalo vyjet jen omezeně a tak jsem pořádala plachtící víkendy na Lipně. Od května do srpna každý měsíc. Dost často to byli nováčci, a já zjistila, že mě baví vysvětlovat, jak co funguje a mám radost z nadšení a dobré nálady jednotlivých účastníků. Od té doby se snažím na Lipno či Orlík vyrážet každý rok. Koncem roku 2020 se omezení trochu uvolnila a tak jsme vyrazili s partou přátel do Švédska. Hurá, alespoň jeden týden na moři se povedl a já se do ostrůvků kolem Stockholmu zamilovala. Od té doby jsem tam byla již několikrát.

Covidová omezení v Británii ale trvala i v roce 2021 a tak jsme se v Go West dohodli, že pojedeme kurz dělat na Kanárské ostrovy. Posádka se nám trochu obměnila, ale konečně nic nebránilo tomu vyrazit za dalším dobrodružstvím. Na starosti nás dostal Petr Rýva, instruktor britské asociace RYA. První seznámení s oceánem pro mě bylo náročné, přeci jen ve středomoří takové vlny nejsou zrovna nejběžnější, ale kurz jsme všichni zvládli a domů jsem letěla jako čerstvá držitelka britské licence RYA Day Skipper.

První kapitánská plavba

Hned na další sezonu jsem si naplánovala svou první kapitánskou plavbu a to, kde jinde, než na Kanárských ostrovech. Sehnala jsem loď, posádku a vyrazili jsme okolo Tenerife. Byl to křest ohněm, první den jsme nevypluli kvůli počasí, další den už ano, ale velké vlny i silný vítr dali všem zabrat a tak jsme další den věnovali prozkoumávání Santa Cruz de Tenerife. Zbytek týdne už byl ve znamení rozumného počasí a dobré nálady a rovnou jsme se domluvili, že na podzim vyrazíme do Řecka k Lefkadě.

Od té doby jsem organizovala plavby ve Švédsku, na Baleárských ostrovech a v Řecku.

Jako velký osobní milník pak beru svoji účast jakožto člena posádky na přeplavbě z Channel Islands do Skotska, kdy jsme měli na celé cestě jednu zastávku na jihu Irska kvůli počasí. Tehdy jsem poprvé okusila, jaká je mořská nemoc s plnou parádou a chvílemi jsem si říkala, co tam sakra dělám.

Dnes na to vzpomínám jako na jeden z nejsilnějších dosavadních zážitků – plavba v noci, přes La Manche, počátkem března, několik dní bez zastávek, s mezinárodní posádkou. Jediná osoba, kterou jsem znala, byla kapitánka Katka Staňková a pak loď Lorelei, tatáž loď na které jsem dělala svůj námořnický kapitánský kurz. Tady se nakonec zrodila moje obliba náročnějších “expedičních” plaveb. Ráda vyrazím s posádkou na dovolenkovou plavbu plnou koupání v zapomenutých zátokách a procházení se po přímořských městečkách. Když se mi ale naskytne příležitost vyrazit na oceán nebo na delší přeplavbu, tak po ní nadšeně skočím.